| |
Combat
Film No 3011. Flight Sergeant Liskutin of 312 Squadron, 24/9/1943, 1330,
flying Spitfire. Target: FW 190 312/1.
Záznam z fotokulometu Spifiru Mk. Vb Miroslava Liškutína během operace
Ramrod (eskortní mise), 24. 9. 1943. Operace Ramrod měla za úkol doprovod
bombardérů Boston, Mitchell a Marauder při náletu na cíle v prostoru francouzského
přístavu Brest. Během náletu byl jeden z doprovázených bombardérů B-25G
Mitchell zasažen a s poškozeným motorem zůstal pozadu za svou skupinou.
K osamocenému B-25 se připojil jako doprovod M. Liškutín spolu s Františkem
Mlejneckým. Severně od Brestu byla skupina napadena šesti FW-190. M. Liškutín
odvážným manévrem zabránil útoku na B-25 a na dva FW-190 vypálil, přičemž
pravděpodobně jednoho poškodil (podrobnější popis události viz vzpomínky
M. Liškutína níže). Buhužel bojový film byl přetržen a tak hlášení M.
Liškutína o poškození jednoho FW190 nebylo možno prokázat. Několik snímků
z filmu se však podařilo zachránit a jsou uchovány v archívu IWM. Přesto,
že na něm není takřka nic vidět, má film své zvláštní "kouzlo"
díky přesnému popisu události v knize Bouřlivá oblaka M. Liškutína.
Liškutínův stroj Spitfire Mk. Vb nesl označení 312. perutě RAF DU-V,s.č.
EP559 (zdroj).
|
Sám
M. Liškutín tuto událost podrobně popsal ve své knize Bouřlivá oblaka
z níž si dovolím citovat:
"Bylo to asi 30 kilometrů na sever od bretoňského pobřeží, když
najednou zadní střelec B-25 prudce trhl věží s velkorážními kulomety ze
strany na stranu, jako by chtěl naznačit, že za námi se něco děje. Že
bezprostředně hrozí nebezpečí. A skutečně. V prudkém sestupném letu se
blížili velkou rychlostí nepřátelští stíhači. Už nebyl čas na nějaké rozmýšlení.
Instinktivně, prudkým manévrem jsem obrátil svého Spitfira čelem k nepříteli.
Zamířil jsem letoun přímo proti vedoucímu německé formace. S plným plynem,
ve stoupavé zatáčce pod velikým přetížením jsem mířil a střílel dost nepřesně.
Vím, že ta střelba byla nejistá, ale můj hlavní záměr byl přinutit nepřítele,
aby upustil od útoku na bombardér. Jsem si jist, že pilot Focke-Wulfu
viděl záblesky zbraní, ať již ho to zasáhlo nebo ne. Zároveň hrozivou
rychlostí se schylovalo k srážce, ze které já neměl úmysl ustoupit. Byl
jsem přesvědčen, že ten Němec tak jako většina jiných rozumných lidí se
raději sebevraždě vyhne.
Výsledek mého protiútoku byl víc než úspěšný. Roztažená německá formace
Fw-190 se blížila na dostřel, ale jejich vedoucí musel prudce odbočit
ze své dráhy, aby se vyhnul srážce se mnou a uhnul mým střelám. Na bombardér
si ani nevystřelil. Já toho Focke-Wulfa minul, ale jen o kousíček. Že
ke srážce nedošlo, nebyla moje zásluha, protože v zoufalé snaze tomu útoku
zabránit jsem neměl v úmyslu ustoupit. Za jiných okolností bych řekl,
že jsem si počínal velmi nerozumně.
Stále s maximálním výkonem motoru můj Spitfire dobře zareagoval na násilné
točení kormidel a zamíření na číslo dvě z té formace. Umožnilo mě to vypálit
krátkou dávku ze všech zbraní. Nemohu si tím být jist, ale měl jsem dojem,
že jsem zasáhl jeho ocasní plochy. Točil jsem se dál za ním ihned, jak
mi přelétl přes hlavu, ale ten Fw-190 letěl v příkrém letu k moři velkou
rychlostí a můj letoun byl přibrzděn prudkým manévrováním, takže se mi
nepřítel rychle vzdálil z dostřelu. Zároveň se v rádiu ozval hlas Franty
Mlejneckého: „Pozor, víc Fokoušů za tebou!"
Můj Spitfire se znova točil pod násilným přitažením výškovky v ostré zatáčce
s náklonem 90 stupňů. Zatemnilo se mi v hlavě, nebyl jsem připraven čelit
novému nebezpečí. Ale co se to děje? Tři Fw-190 se zatím točí zpět k Francii!
Pro mne to bylo neuvěřitelné překvapení. Ne, nebyl jsem z toho moudrý.
Proč se němečtí stíhači odpoutali? Vždyť měli proti nám počáteční převahu
6:2. Ale hlavní věc... konečně je po boji, mohu si oddychnout a uklidnit
své rozjitřené nervy. Vím, že se mi ruce netřásly, ale v prstech jsem
cítil, jako by tam probíjela elektřina!
Když jsem se později snažil pochopit, co se asi sběhlo během té krátké
chvíle, vše mi připadalo těžko uvěřitelné. Ovšem, co nás možná zachránilo...
určitě ne nedostatek bojechtivosti letců Luftwaffe, ale pravděpodobně
nedostatek benzínu. Ti Focke-Wulfové se tam kolem nás proháněli již od
začátku a bezúčelně vyplýtvali benzín. Takže daleko od základny nad mořem,
a když paliva ubývá, by logicky jejich zásah do boje nebyl rozumný. Jistě
nás oba mohli sestřelit a Mitchella také, ale pravděpodobně všech šest
mohlo skončit bez benzínu v moři nebo v polích. Jeden fakt však zůstal
nesporný: má téměř srážka s vedoucím Fvv-190 nejen zabránila střelbě na
Mitchella, ale efektivně jejich útok roztříštila.
Pro mne po několika dnech znamenala zklamání zpráva, že můj bojový film
byl protržen hned na začátku, takže nemám důkaz na podporu bojového hlášení!
Ale jako náhradou přišel dopis od holandské bombardovací perutě, vyjadřující
díky za pomoc jejich poškozenému Mitchellovi. Poškozený bombardér totiž
bezpečně přistál na vlastní základně a osádka hlásila, že spitfire DU-V
zachránil jejich letoun před zničením tím, že rozehnal tři útočící Fw-190.
Náš zpravodaj flying officer Quincey byl tím nečekaným osvědčením velmi
potěšen a zřejmě to na něho udělalo silný dojem. Nazýval mě Sir Galahad
ještě dlouho potom, co se na tu událost již dávno zapomnělo." (Miroslav
A. Liškutín, Bouřlivá oblaka, Naše vojsko 1992). |
