Josef Stehlík - Lovec s přesnou muškou

Jaroslav Popelka, Václav Kolesa, Jana Horáková


Publikace zachycuje životní příběh jedné z nejvýraznějších postav čs. zahraničního leteckého odboje plk.v.v. Josefa Stehlíka, který se účastnil vzdušných bojů na třech frontách II. světové války.

J. Stehlík se narodil 26. března 1915 uprostřed krásné přírody na Českomoravské vysočině v obci Pikarec. Už v dětství ho okouzlila letadla, která přelétávala nad hájenkou v Koutech, do které se jeho rodiče přestěhovali po skončení I. světové války. Rozhodl se jít za svým snem i přes nesouhlas svého otce, který chtěl, aby se Josef stal hajným.

Když v roce 1935 uspěl v náročných psychotechnických testech i v lékařských prohlídkách, byl přijat leteckého výcviku. Po jeho úspěšném ukončení byl v roce 1937 zařazen k leteckému pluku 3. "Generála-letce M. R. Štefánika". Přidělen byl k 39. letce, která se nacházela na Slovensku. Později vykonával funkci učitele létání. Při této práci ho na jaře roku 1939 zastihl v Piešťanech rozpad Československa i následná okupace.

Jako mnoho jiných čs. vojáků se nechtěl ani on smířit s násilným záborem vlastní země. Rozhodl se odejít do zahraničí a zapojit se do odboje.

Jedinou možností pro čs. uprchlíky byl transport z Polska do Francie, podmíněný podpisem předběžné smlouvy o vstupu do Cizinecké legie. Z tohoto závazku mohlo čs. vojáky vysvobodit pouze vypuknutí války.

Krátce po jeho příjezdu do Francie německá armáda skutečně napadlo Polsko. J. Stehlík byl společně s dalšími čs. letci odeslán na přeškolení do francouzského výcvikového střediska v Chartres. Na konci roku 1939 odešla první skupina čs. pilotů, mezi nimi i J. Stehlíka, k francouzským bojovým jednotkám.

S protivníkem se poprvé utkal na konci roku 1939. V květnu 1940 zahájila německá armáda západní tažení a J. Stehlíka byl se svými spolubojovníky od GC III/3 odeslán k belgickým hranicím. 11. května (podle některých pramenů 12. května) v 7 hodin ráno vzlétl z pomocné letištní plochy Moerbecke na poplach dvoučlenný čs. roj - Cne J. Beran a Cpl. Chef J. Stehlík - proti hlášenému bombardovacímu svazu. Krátce po startu se však čs. stíhači dostali do nerovného souboje s přesilou německých dvoumotorových stíhacích letounů Messerschmitt Bf 110. Po letech tento střet označil J. Stehlík za svůj nejtěžší souboj na válečném nebi: "Krátce po startu jsem se dostal s Henry (Jindřichem) Beranem do souboje se skupinou Messerschmitů, byly to stodesítky. Bylo jich deset, možná dvanáct. Útočily na zákopy nebo na nějaké pozemní cíle. No a my chudáci sami dva, to bylo hodně těžké. Messerschmitty byly všude kolem mě, hned jsem ho měl tam a hned jsem ho měl tady, navíc jsme neměli v té době dobrý aeroplány, mít tak Spitfira, tak si mohl člověk poradit třeba se čtyřmi, ale s tím francouzským moránkem to bylo problematický. Jindřich to dostal od jedné stodesítky kanónem ráže 20 mm přímo přes čelní sklo do hlavy a spadl do lesíka. Jednoho Messerschmitta jsem osolil, začal kouřit a pak i hořel. Já jsem z toho vyvázl, ale pořádně jsem se zapotil. Tenkrát jsem měl štěstí."

I v dalších dnech sváděl J. Stehlík boj o francouzské nebe. Připsal si další vítězství, ale bylo stále zřetelnější, že německou ofezivu již není možné zastavit. S jednotkou ustupoval stále víc na jih. Francie kapitulovala a pro čs. vojáky nastalo období nejistoty. 19. června vzlétla skupina stíhacích letounů GC III/3 z letiště Perpignan na cestu přes Středozemní moře do Alžíru. Přelet neproběhl bez problémů, dvoumotorový letoun, který měl celou skupinu vést, se záměrně odchyloval od kurzu. Naštěstí tento záměr ostatní piloti včas prohlédli, a tak neskončili se svými stroji v moři, ale přistáli v Tunisu.

Z Afriky odplul lodí do Velké Británie. Ostrovní země byla rozhodnuta bránit svoji svobodu. Zkušené letce, kteří se chtěli podílet na tomto úsilí, vítala s otevřenou náručí. J. Stehlíka čekalo znovu přeškolení, tentokrát na britskou leteckou techniku. Rovněž musel v krátkém čase zvládnout anglický jazyk. Stal se příslušníkem 312. čs. stíhací perutě. Jednotka byla odeslána hájit vzdušný prostor nad Liverpoolem. 8. října 1940 zaznamenala "třistadvanáctka" první válečný úspěch, podstatnou měrou se na něm podílel i seržant J. Stehlík.

312. peruť měnila své základny, úkoly pro její příslušníky zůstávaly stejné - hlídky nad lodních konvoji , starty na poplach, držení hotovostí. Že se i během cvičného letu může pilot ocitnout v ohrožení života, se J. Stehlík přesvědčil 6. dubna 1941: "Ve Walesu mně při cvičném letu došlo palivo, ovšem ne, že by skutečně došlo, ale vysadila mně pumpa v motoru" vzpomíná J. Stehlík. "Chtěl jsem přistát na břehu, ale byl tam prudký útes. Myslel jsem si, že ho přehupnu, ale už mi to nevyšlo, tak jsem musel přistát do skal. Tam jsem se dost potloukl, nic vážnýho, docela dobře to dopadlo."

Svoje první účinkování u 312. perutě ukončil v říjnu 1941, za dobu své služby u jednotky svedl pět úspěšných soubojů s nepřátelskými letci. J. Stehlík byl odeslán do kurzu pro učitele létání a po jeho absolvování a odjel do Kanady, předával své letecké zkušenosti novým pilotům. Volné chvíle využíval k lovu zvěře v krásné kanadské přírodě. Po skončení tohoto úkolu se v dubnu 1943 vrátil zpět do Anglie. Nastoupil znovu k 312. peruti, která již operovala v rámci čs. stíhacího wingu. Usedal do Spitfiru, aby doprovázel spojenecké bombardéry nad okupovanou Evropu. V létě 1943 byla jednotka stažena na operační odpočinek na Orknejské ostrovy, na podzim se vrátila do Anglie, aby se znovu zapojila do spojenecké ofezivy.

Na konci roku čs. letecký inspektorát ve Velké Británii hledal dobrovolníky, kteří by vytvořili stíhací jednotku v SSSR. Přihlásil se i J. Stehlík.

V únoru 1943 se vypravil se skupinou čs. letců na dlouhou cestu do Sovětského svazu, kam dorazil po sedmi týdnech. Znovu se J. Stehlík musel seznámit s novou leteckou technikou a zvládnout cizí jazyk. V červnu 1944 bylo přeškolení ukončeno závěrečnými zkouškami, při kterých právě on předvedl ukázkovou sólovou akrobacii.

Jednotka však zasáhla do bojů až v září 1944, kdy byla vyslána na pomoc povstalcům na Slovensko. Npor. Stehlík , velitel 1. perutě, vedl přepadovou skupinu, která zaútočila na nepřátelské letiště v Piešťanech. Připsal si další dvě vzdušná vítězství, podílel se na řadě útoků na pozemní cíle. V druhé polovině října se situace povstaleckých vojsk zhoršila natolik, že 1. čs. samostatný stíhací pluk musel opustit slovenské území. Jeho příslušníci podstoupili dramatický přelet na území obsazené Rudou armádou.

Po návratu k jednotce byl J. Stehlík vybrán s dalšími zkušenými letci do kurzu učitelů létání. Po zbytek války se pak věnoval výcviku mladých pilotů.

Válka skončila a J. Stehlík se těšil na setkání se svými blízkými. "Když jsme po válce přistáli v Praze, já jsem si asi za tři dny vzal dvouplošníka Kukuruzníka, dozadu jsem posadil ruskýho mechanika, který držel dva kanystry s benzínem na klíně a letěl jsem se podívat na Vysočinu, jak to vypadá u nás doma.Nejprve jsem letěl nad hájenku v Koutech,ale tam jsem nikoho neviděl. Přistál jsem na poli u Žďárce, Ivan vystoupil, držel kanystry, přišli četníci, kteří hlídali letoun do rána a odvezli mně k bratrovi Edovi. Ten zrovna šel do lesa, koukal na mně, co je to za chlapa v koženém kabátě. Nechal u sebe přespat ruského mechanika. Od bratra jsem se dozvěděl, že otec zahynul a kdo všechno byl z rodiny zavřený."

Poválečné čs. letectvo chtělo využít především bohaté zkušenosti J. Stehlíka při výuce nových pilotů. Byl vedoucím přeškolovacího kurzu příslušníků SNB na stíhačky Messerschmitt Bf 109 G/K (S-99). Později se podílel na úsilí obnovit chod Vojenské letecké akademie.

Po únoru 1948 se začaly provádět v armádě politické čistky. Nebyl jich ušetřen ani J. Stehlík. V létě 1948 byl propuštěn od letectva. Později byl zatčen a vězněn v "domečku" na Hradčanech v Praze. Byla mu odebrána vojenská hodnost a byl vyhozen z armády.

Z Prahy odešel do Brna a později do Jeseníků, kde v lázních Lipová pracoval jako řidič a nosič zavazadel pacientů. V roce 1971 se odstěhoval do Slavičína, tam se také jeho život v noci z 29. na 30. května 1991 uzavřel.

Publikace formátu A5 má 96 černobílých stran a barevnou obálku. Text doprovází 88 črnobílých fotografií, 2 barevné snímky a 4 ilustrace letounů, na kterých J. Stehlík létal v období II. světové války.

Návrat na hlavní stranu