Jaroslav Chmelík - Z africké pouště nad Německo

Václav Kolesa, Jaroslav Popelka, Jana Horáková


Jaroslav Chmelík se narodil 29. července 1921 uprostřed krásné, i když poněkud drsné přírody ve vesnici Rábí v Pošumaví. Jeho rodiče byli zemědělci a stálo je hodně úsilí uživit sebe a čtyři děti. Po ukončení obecné školy se J. Chmelík rozhodl odejít do Zlína, kde firma Baťa nabízela práci i budoucnost. Do jeho života však vstoupily dramatické události roku 1939 - rozpad Československa, násilné obsazení zbytku republiky německou armádou i pozdější vypuknutí světové války.

Již krátce po okupaci se J. Chmelík rozhodl, že odejde do zahraničí a zapojí se do odboje, hledal však někoho, kdo by měl stejné plány.Tímto člověkem byl kamarád Jan Čulík, s nímž 22. dubna 1940 vyjel z otrokovického nádraží směrem na jižní Moravu. Cílem bylo překročit hranice se Slovenskem a dostat se v Maďarsku na francouzský konzulát. Jeho pracovníci jim mohli zajistit cestu do Francie, kde se začaly formovat čs. vojenské jednotky. Po pětidenní strastiplné cestě konečně stanuli v Budapešti přede dveřmi francouzského zastupitelského úřadu.

"Zavíráme za sebou a oddychujeme si. Jsme u konce své strastiplné cesty, myslíme si. První slovo, které tomu Francouzi povídám, je Čechoslovák. Ten člověk pak zavolal jakési dva slušně ustrojené pány, kteří mluvili česky: ,Co tu děláte?´ ptají se nás. Povídáme, že jdeme do legie - do Francie. Na to nám ti slušně odění páni povídají: ,Tak se zase klidně seberte a jděte tam, odkud jste přišli. My vás nepotřebujeme, nikdo vás nevolal, my potřebujeme vojáky - specialisty.´ Pro tato slova jsme přecházeli dvoje hranice bez pasu, bez peněz, v nebezpečí, že na nás čeká nejméně koncentrační tábor nebo dokonce zastřelení - a tohoto se dočkáme!! A tak začínáme prosit. Vysvětlujeme, co jsme na cestě zkusili - že nás Němci chytli na moravsko-slovenských hranicích atd. A konečně se páni smilovali nad dvěma ubohými šupáky a řekli: ,Tak dobře, ale pojedete až zítra, protože dnešní transport odjel v pět hodin."

První pokus o cestu do Jugoslávie však nevyšel, J. Chmelík byl se svým kamarádem chycen maďarskými četníky a nucen strávit několik týdnů ve vězení. Po propuštění se oba znovu pokusili překročit jugoslávskou hranici. Jejich naděje, že se brzy zapojí do úsilí za osvobození vlasti, se ještě zvětšila v květnu 1940, kdy německá armáda zahájila v západní Evropě vojenské tažení. Přes Jugoslávii a Turecko dorazila skupina čs. uprchlíků začátkem června do Francouzi držené Sýrie, za několik dní po příjezdu však bylo vyhlášeno příměří - Francie kapitulovala. Všichni příslušníci vznikající čs. jednotky se ocitli ve složité situaci, kterou vyřešili Britové, jež se čs. vojáků ujali a vyhradili jim tábor v Palestině. 29. června 1940 byl J. Chmelík oficiálně přijat do čs. pozemní jednotky. Ta se postupně rozrůstala a prodělávala výcvik, na skutečné nasazení na frontě však musela čekat až do října 1941.

J.CHmelík, příslušník Čs. pěšího praporu 11 - Východního.

"21. října, ve tři hodiny ráno, jsme odjeli do přístavu Alexandrie. Tam nás naložili s botami na rameni na dva torpédoborce. Já jsem byl na torpédoborci H 24 (HMS Hasty, pozn. autorů). V šest hodin jsme vyjeli z přístavu v doprovodu ještě dvou lodí. Jeli jsme směrem na Tobruk. Moře bylo hodně rozbouřené, takže nám stříkaly vlny přes palubu a byli jsme všichni mokří. Hodně z nás zvracelo celou noc, ale já ne. Lehl jsem si do středu lodi na palubu, takže to se mnou moc neházelo. Trať z Alexandrie do Tobruku je 375 mil dlouhá. V 10 hodin jsme měli poplach. V našem prostoru byla zjištěna italská ponorka. Ta byla pak k večeru potopena anglickým dělovým člunem u pobřeží Libye. Pak jsme měli ještě dva letecké poplachy, ale letadla se neobjevila. Tak jsme 21. října 1941 přijeli do přístavu asi v 10 hodin večer. Přistáli jsme u jedné italské potopené lodi, přes ni jsme přešli a po pontonovém mostě jsme došli na břeh. Jedním štrúdlem naše jednotka opouští pohostinné torpédoborce, druhou stranou jiným štrúdlem nastupují Australané, které střídáme. V přístavu nás čekají auta a vezou nás asi 5 kilometrů od přístavu, kde jsme ubytováni v zákopech. Uleháme na teplou zem v plné polní. Ráno nás probouzí italská dělostřelba, na kterou odpovídají polští dělostřelci."

V dubnu 1942 ukončila čs. jednotka své působení při obraně Tobruku a J. Chmelík se vrátil se svými spolubojovníky do Palestiny. V červenci 1942 se dozvěděl o náboru k čs. leteckým jednotkám ve Velké Británii, které potřebovaly naléhavě doplnit svoje stavy. Přihlásil se a v první zkoušce uspěl.

Po několikatýdenní plavbě dorazil J. Chmelík se skupinou budoucích pilotů do skotského přístavu Greenock u Glasgowa. Ve Velké Británii vyměnil svoji zelenou uniformu za tmavě modrou - leteckou. Prodělal základní teoretický i praktický letecký výcvik a byl odeslán do Kanady, kde se v té době uskutečňovala podstatná část výuky nových pilotů.

Školní letoun Fairchild PT-26, 31.EFTS. Kanada, léto 1943

Zpět do Velké Británie se J. Chmelík vrátil v dubnu 1944, aby zde dokončil letecký výcvik,což se stalo na podzim stejného roku. V listopadu 1944 byl odeslán k 310. čs. stíhací peruti, která se podílela na letecké ofenzivě spojenců. Při jednom z operačních letů, 22. ledna 1945, mu vysadil motor jeho Spitfiru.

"Motor mně vysadil asi v 25 000 stopách, nejdřív jsem se zbavil přídavné nádrže. V tom prostoru jsem klesal rychleji, abych se náhodou nestal obětí nepřátelského stíhače, který tam mohl na takový osamocený letoun čekat. Tenkrát bylo opravdu obrovské kouřmo. Pokud jsem byl vysoko, viděl jsem na vzdálenost 20-30 kilometrů, jak jsem klesal, viditelnost se zhoršovala. Navíc kabinu jsem měl zastříkanou od oleje. Slunce jsem měl na pravé straně, což ještě snižovalo viditelnost. Rozhlížel jsem se po místě, kde bych s tím mohl praštit, když jsem se díval dopředu, viděl jsem tam probleskovat větší ohraničené plochy vody. Protože jsem nevěděl, do čeho jdu, říkal jsem si, tomu bych se měl raději vyhnout. Když jsem měl výšku asi tak 3 000 stop, tak mně zaměřovací stanice oznámila vzdálenost od nejbližšího letiště. Nalézal jsem se nad prostorem rybníků, vody a stromového porostu. Ohlásil jsem, že jsem se rozhodl nouzově přistát. Přeletěl jsem kolem nějaké vesničky a říkal jsem si - na ty políčka na západ od vesnice bych mohl přistát. Klesám, ale té výšky bylo pořád moc, tak jsem věděl, že do toho prostoru už nesednu a že ho přeletím. Ještě jsem to mohl zkrátit glizádou, ale já jsem jí nikdy netrénoval bez motoru.

Zajistil jsem popruhy a odsunul kryt kabiny. Klesal jsem, podvozek zatažený, klapky vysunuté. Snižoval jsem výšku a sledoval rychloměr. Přede mnou se nalézala travnatá, nesourodá plocha. Ruku jsem si dal zaměřovač na a švidral jsem dopředu. Těsně nad zemí jsem mírně potáhl knypl, abych podrovnal letoun. No a jak jsem to udělal, tak jsem dosedl. Najednou jsem ucítil prudký otřes letounu, ten se stočil doleva, a já jsem šel dopředu po předku motoru a pravým křídlem, což snad zabránilo tomu, aby se letoun převrátil na záda. Spitfire poskakoval dopředu, zpomaloval a zpomaloval, až se zastavil. Uvolnil jsem popruhy a vysoukal se ven. Utekl jsem pár metrů pryč, kdyby to mělo hořet. A když jsem se podíval na letoun, tak vidím, že vrtule je ohnutá a levý křídlo není, jako kdybyste ho nůžkama ustřihli přímo u trupu. Terén, kde jsem přistál byl hrbolatý a vlnitý. Vidím, že jsem levým křídlem narazil do dřevěného sloupu. Těch dřev, které vyčnívaly asi 50 cm nad zemí, jsem viděl více. Němci nabouchali do země nastojato pražce, proti možnosti přistání spojeneckých kluzáků. Když se nic nedělo, vrátil jsem se k letounu pro chlebník, ve kterém jsem měl různé věci, co jsem si brával na cestu. Přepnul jsem rádio a ohlásil jsem veliteli 310. perutě, že jsem nouzově přistál bez podvozku, letadlo je rozbité a já jsem v pořádku."

Douglas D-47 "Dakota" Čs.aerolinií

Po skončení války museli čs. stíhací letci čekat ještě tři měsíce na návrat domů, a tak J. Chmelík přistál se svojí jednotkou v Praze až 13. srpna 1945. V následujícím roce absolvoval instruktorský kurz a učil létat nové piloty. V roce 1947 odešel z čs. armády a nastoupil jako druhý pilot u Čs. aerolinií. V roce 1950 byl na základě politických čistek jako příslušník západního odboje vyhozen z práce.

Odstěhoval se s manželkou do Holešova a pracoval jako dělník v různých závodech. Až v šedesátých letech nastalo v Československu jisté politické "tání", které přineslo lidem nespravedlivě postiženým po roce 1948 částečnou rehabilitaci. J. Chmelíkovi byla navrácena vojenská hodnost a byla mu nabídnuta práce v Čs. aeroliniích. Po složení potřebných zkoušek znovu usedal v dopravních letounech do sedadla druhého pilota. Na vnitrostátních i zahraničních linkách létal až do roku 1976, kdy odešel do důchodu. 23. února 2002 zemřel pplk.v.v. J. Chmelík ve věku 80 let.

Návrat na hlavní stranu