František Živěla - Zbrojíř Hurricanů a Spitfirů se srdcem sportovce

Jiří Mikulka, Václav Kolesa, Jaroslav Popelka

František Živěla se narodil 27. září 1914 v Brně jako druhé dítě vyučeného strojního zámečníka a později šoféra Františka Živěly z Uhřic u Kyjova a kuchařky Františky, rozené Novotné. Než však spatřil světlo světa, vypukla I. světová válka, jeho otec narukoval a ještě téhož roku padl na východní frontě. František absolvoval pět tříd obecné a tři třídy měšťanské školy na brněnské Merhautově ulici. Sám na jistou zajímavost ze svých školních let vzpomínal: „Do měšťanky jsem chodil s Pavlem Babáčkem, ve třetí třídě k nám pak přišel z reálného gymnázia Otmar Kučera, s oběma jsem se po mnoha letech setkal za války v Anglii. Pavel létal jako střelec u 311. čs. bombardovací perutě a nevrátil se v červenci 1941 z letu na Hannover, Otmar patřil k našim nejlepším stíhačům a dotáhl to až na velitele 313. čs. stíhací perutě.“


Po ukončení školní docházky v roce 1928 se F. Živěla začal učit strojním zámečníkem. Už od mládí se hbitý mladík zajímal o sport – především to byla kopaná, dále pak hokej a atletika. Na podzim roku 1934 nastoupil základní vojenskou službu u 4. roty Horského pěšího pluku 3 v Popradu. Vojenskou prezenční službu ukončil poslední den v září roku 1936, do civilu odcházel s pochvalným dekretem za své střelecké schopnosti a kladným hodnocením: „Ochotný, chápavý, snaživý, spolehlivý, dobrý velitel kulometného družstva.”

F. Živěla - příslušník
uniformované státní policie.
Moravská Ostrava, 1937.

Původně chtěl F. Živěla zůstat v armádě jako délesloužící poddůstojník, ale nakonec se rozhodl podat si žádost o přijetí do policejní školy. Byl přijat o po jejím absolvování sloužil v Ostravě. Jako člen SOS (Stráže obrany státu) byl odeslán při květnové mobilizaci v roce 1938 k ochraně státních hranic do Frývaldova, nynějšího Jeseníku. Na chvíle strávené na československo-německé hranici F. Živěla vzpomíná: „ Jednou jsem jel jako doprovod nákladního vozidla s dalším příslušníkem SOS Antonínem Pušem, kolegou od policie z Ostravy, pro zabavené radiopřijímače do vsi Heřmanovice. To bylo před pevnostním pásmem. Tehdy byly tyto aparáty na základě zvláštního nařízení dočasně zabavovány občanům německé národnosti, neboť v nejbližších dnech měl hovořit Hitler. V kabině auta seděl šofér, Němec od jedné frývaldovské firmy, vedle něho civilní policista, Čech. My dva byli na korbě. Naložili jsme radiopřijímače a vraceli jsme se zpět, to už byla tma. Přijeli jsme k zátarasům, které byly u vstupu do pevnostního pásma, tam byla závora a u ní vojáci. Když jsme byli za ní, tak jsem si říkal, že teď už jsme v bezpečí. Když jsme se vraceli do města, šplhali jsme serpentinami do kopců, to znamená, že jsme jeli velmi pomalu. V jedné z těch zatáček nás přepadli ordneři. Vypálili několik ran, my palbu opětovali, ovšem proto, že vše se odehrálo v pozdních nočních hodinách, těžko jsme mohli někoho zasáhnout. ,Přepadačka´ ordnerů nás docela překvapila, speciálně, když už jsme vlastně byli za pevnostním pásmem. Na atmosféru těch dní nikdy nezapomenu. Tehdy vypadalo okolí Frývaldova jako mrtvé. Bylo vyhlášeno stanné právo, vesničky se vylidnily. Většina obyvatel německé národnosti totiž utekla do lesů nebo do Německa.“

Dne 29. září 1938 podepsali v Mnichově zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie dohodu, která přinutila Československo bez odporu vydat část svého území Hitlerovi. F. Živěla se vrátil zpět do Ostravy, kde ho zastihla v březnu 1939 i německá okupace. S tou se však nechtěl smířit, nejprve se zapojil se svým přítelem Miroslavem Krupkou do odbojové činnosti a nakonec se rozhodli společně v létě 1939 opustit území protektorátu a překročili hranici do Polska, kde se začala tvořit čs. zahraniční vojenská jednotka. Jako většina ostatních uprchlíků však byl okolnostmi přinucen podepsat předběžný vstup do francouzské Cizinecké legie a ještě před napadením Polska německou armádou odplul do Francie. Začátek války ho zastihl na africkém kontinentu, kam byl odeslán s dalšími čs. legionáři. Pro něj i ostatní tato událost znamenala ukončení služby v Cizinecké legii. Odcestoval zpět do Francie do města Agde, kde se formovala čs. vojenská jednotka, jako příslušník 2. pěšího pluku se pak v červnu 1940 účastnil na frontě ústupových bojů.


Na těžké chvíle strávené na frontě F. Živěla vzpomíná: „ Vyšli jsme kolem páté odpoledne a nezastavili se takřka celou noc. Dostali jsme se také do střetu s německými parašutisty, měli jsme i mrtvé, vedle mě to jeden kluk dostal do břicha a další do hlavy. Teprve teď nám došlo, jak je situace vážná. Německé jednotky již byly v některých místech dále, než my stačili ustoupit. Ocitli jsme se v takové kapse, odkud nám pomohla jen shoda šťastných okolností. Rychlým pochodem jsme se blížili k Fontainenbleau a Melunu. Tam jsme nastoupili do připraveného vlaku a odjeli směrem na Gien, kam jsme dorazili 16. června pozdě odpoledne. Když jsme vystupovali z vagónů, objevilo se na obloze asi dvacet Heinkelů ,stojedenáctek´a mířily směrem na nádraží. Rozhlížel jsem se, kam bych se mohl schovat. Vedle nádražní budovy stála řada naskládaných pražců, tam jsem se ukryl. Měli jsme však štěstí, německé bombardéry už neměly skoro žádné pumy, protože předtím je shodily na město a kamenný most přes Loiru, který však zůstal jako zázrakem téměř nepoškozen. Sbalili jsme si věci a šli jsme do města, tam jsme viděli hrozný obrázek. Nálet si vyžádal velké ztráty na životech civilního obyvatelstva. Na hlavní třídě hořely obchody, všude bylo plno kouře. Na mostě hořelo nějaké vojenské auto, uvnitř byl mrtvý šofér. U zábradlí ležela zabitá jeptiška, přes mostní svodidlo pak kůň s vyhřezlými vnitřnostmi. Došli jsme k určeným místům za řekou a opět připravili obranu.“


Odpor francouzské armády byl definitivně zlomen ve druhé polovině června 1940, F . Živěla společně s dalšími čs. vojáky byl přepraven lodí do Velké Británie, kde přistáli 13. července 1940 v přístavu Liverpool. V době, kdy F. Živěla v Británii přistál, svádělo již její Královské letectvo (RAF - Royal Air Force) urputné boje s německou Luftwaffe. Už v létě 1940 začal probíhat v Cholmondeley, kde nacházel stanový tábor, v němž byli čs. vojáci soustřeďováni, nábor k letectvu. Mezi těmi, kteří se rozhodli této nabídky využít, byl i F. Živěla.

Vlastimil Galia, Karel Jankovič, František Živěla
- členové fotbalového mužstva sestaveného
z frekventantů zbrojířského kurzu. Melksham, 1940.

Po absolvování zbrojířského kurzu se hlásil F. Živěla v únoru 1941 u 310. čs. stíhací peruti. Nejprve se staral o dobrý technických stav zbraní letounů Hawker Hurricane a později Supermarine Spitfire, stále ho však neopouštěla touha absolvovat pilotní výcvik: „Já měl pořád v úmyslu dostat se do vzduchu a když jsem se nemohl dohodnout u naší perutě, tak jsem dokonce napsal na britské Air Ministry (ministerstvo letectví – pozn. aut.) , že chci létat jako palubní střelec bombardéru. Odpověď však byla jasná a stručná: ,Střelce vycvičíme za 4-5 týdnů, zbrojíře za půl roku.´ Nezapomněl však ani na svoji velkou lásku - fotbal. Už předtím úspěšně působil v našich fotbalových výběrech v Polsku a také ve Francii. Ještě v Cholmondeley se dostal do našeho armádního výběru. Ani u letectva na kožený míč nezanevřel, byl posilou fotbalových mužstev ve výcviku, u perutě i v různých výběrech celé letecké skupiny.



Na jaře 1943 zažil příhodu, která jej málem stála život, o mnoho let později o ní hovořil již s úsměvem takto: „V Exeteru byla také jedna polská peruť (307. peruť „Lvovská“ - pozn. aut.) vybavená letouny Bristol Beaufighter Mk. VIF a později byla přezbrojená na Mosquita. Byly to dvoumístné mašiny se 4 kanóny a 4 kulomety. Já dělal onoho dne revizi na Spitfiru v ,pillboxu´, což byl ochranný betonový kryt obložený pytli s pískem, kde byly stroje schovány pro případ bombardování letiště, tedy proti střepinám z bomb. Seděl jsem na náběžné hraně křídla u jednoho kanónu a najednou slyším, že přijela kantýna. Tak jsem si řekl, že si zajdu na čaj nebo kafe a dodělám to potom. Seskočil jsem s křídla dolů a zamířil jsem ke vchodu do tunelu, kterými byly jednotlivé boxy propojeny. Sotva jsem udělal několik kroků, ozvala se velká rána, kolem se zaprášilo. Spitfire měl uraženou příď a kanón, co jsem na něm pracoval, se válel po zemi. Přistávající Mosquito najelo křídlem do ochranného boxu, do prostoru, kde jsem před chvílí pracoval. Kdybych tam v tu chvíli seděl, bylo by po mně. Mosquito přišlo o pravé křídlo, ale pokračovalo dál v cestě. Poblíž stála ,lorina´ - nákladní auto – o něj urazilo Mosquito druhé křídlo a po několika metrech se zastavilo i torzo letounu. Letcům v něm se nic nestalo, ale ven vylezli bílí jako křídla. Když lezli ven z letounu, jeden z nich pořád říkal: ,Cholera, psiakrew´, na to jediné se zmohl. Tenkrát při mně - jak je vidět - stálo štěstí.“

 

F. Živěla (vpravo) v jednom z protileteckých
stanovišť zřízených pro obranu letiště.
Ibsley, podzim 1943.

Po přezbrojení čs. stíhacích perutí na Spitfiry LF Mk.IXC, ke kterému došlo na začátku roku 1944, přibyl letcům nový úkol – střemhlavé bombardování. Nové úkoly však čekaly i na pozemní personál a zejména na zbrojíře, kteří museli vybavovat Spitfiry závěsnými pumami. Že to nebyla zrovna jednoduchá záležitost, dosvědčuje i následující vyprávění F. Živěly: Bomba se přivezla na vozíčku k letounu, vyheverovali jsme ji do závěsu pod trupem, bomba měla na plášti oko a za to se zavěsila. Čelisti závěsníku ji přitom přidržovaly. Pokud se jednalo o časovanou pumu, ta se musela předtím ,nafjúzovat´, tedy připravit k výbuchu. Do pumy se musela vložit roznětka, ta se zasouvala pomocí dřevěné hůlky. Tuto práci jsem dělal sám, protože to byla taková háklivá činnost, nesmělo se použít násilí. Potom jsem musel našroubovat takový náboj s vrtulkou. Volba doby, kdy bomba vybuchne, byla na mně; to se zajišťovalo pomocí destiček a doba exploze se mohla stanovit od několika vteřin až na 24 hodin. Takže když puma dopadla, nepřítel si nemohl být nikdy jistý, kdy vybuchne. Vrtulka byla zajištěná pojistkou a k ní vedlo lanko. Jakmile pilot uvolnil pumu ze závěsu, lanko vytáhlo pojistku a vrtulka se roztočila a vyšroubovala ze závitu náboj. Když jsem věděl, že se bude bombardovat z malé výšky, musel jsem několik závitů ubrat, aby se náboj stačil uvolnit. Jakmile puma přešla do volného letu a vrtulka vytočila náboj ven, zařízení v detonátoru rozmačkalo malou skleněnou ampulku, ve které bylo určité množství žíraviny, která začala rozežírat destičku. Když ji rozežrala, tak pod tlakem pružiny vyletěl úderník, narazil na roznětku a ta přivedla pumu k výbuchu.“


Nedlouho po provedení spojenecké invaze do Francie v létě 1944 se dočkal F. Živěla přeložení k 312. čs. stíhací peruti. U této jednotky jej v květnu 1945 zastixla zpráva o ukončení války. Do Československa se F. Živěla vrátil v srpnu 1945 na palubně čtyřmotorového Literátoru B-24. v září stejného roku se rozhodl opustit armádu a nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti  - nejdříve v Ostravě a od poloviny roku 1946 sloužil v Brně. Ani jemu se nevyhnula persekuce, které byli vystaveni příslušníci čs. zahraničních jednotek bojujících na západní frontě. V létě 1948 se rozhodl podruhé ilegálně překročit hranici. Jeho pokus se však nezdařil, neboť do akce byl zapojen i provokatér Státní bezpečnosti. Trest si F. Živěla odpykal v Brně, ve vězení na Špilberku. Po propuštění na svobodu se oženil a pracoval jako opravář strojů, stále však on i jeho manželka žili pod dohledem StB. Částečné rehabilitace se dočkal až na konci šedesátých let.


Po změně politické situace v listopadu 1989 byl František Živěla 1. června 1991 povýšen do hodnosti majora letectva ve výslužbě. Nepatřil sice k létajícímu personálu čs. perutí ve Velké Británii, ale bez „černé” práce jeho a dalších kolegů - zbrojířů, i ostatních příslušníků pozemního personálu, by naši piloti nemohli dosahovat svých obdivuhodných výsledků.

Supermarine Spitfire LF Mk.IXC MJ605 NN-P. 310. čs. stíhací peruť, jaro 1944.

 

Publikace formátu A5 má 56 černobílých stran a barevnou obálku. Text doprovází 57 černobílých fotografií, 4 barevné snímky a 1 ilustrace letounu.


Návrat na hlavní stranu